Den blbec

Opravdu to byl den blbec, nedá se to nazvat jinak. Nyní, když si to v hlavě rekapituluji, bylo to nejspíš tím, že jsem byla myšlenkami mimo a nesoustředila jsem se na přítomnost a nevnímala varující signály a připomínala si, že jsem v časové tísni. Ráno se můj tříletý syn odmítal převléct z pyžama a já měla domluvenou schůzku na čas, která byla pro mě hodně důležitá. Řadím se mezi lidi, kteří nemají rádi, když nedodrží čas setkání. Snažím se vše naplánovat s velkou časovou rezervou. Nepočítala jsem ovšem s jiným naladěním mého syna. Nakonec se mi podařilo ho přesvědčit a my jsme vyjeli se zpožděním. Začala jsem být nervózní. Na silnici sníh, nedá se jet rychle a hlavu jsem měla plnou podobných myšlenek. Z vedlejší ulice do mě málem "napálil" řidič, který asi sám měl se sebou co dělat, protože se tvářil tak vyděšeně, že jsem se na něj po chvíli přestala zlobit. Uvědomila jsem si, jak málo stačí a i zkušený řidič něco přehlédne nebo má špatný odhad. Bylo teprve ráno, pokračovalo to dál. Měla jsem naplánované navštívit ještě dva obchody a jednu kavárnu, ale všechny tyto tři zařízení měly otevřeno až odpoledne. Zapomněla jsem tašku s nákupem v obchodě, musela jsem se pro ni vracet. Už jsem toho začínala mít opravdu dost. Zlatý hřeb mě ale teprve čekal. Přijeli jsme domů. Můj syn si rád hraje s klíči od auta. Zaparkovala jsem, dala jsem mu klíč a zabouchla dveře, protože jsem potřebovala něco vyhodit do popelnice, chtěla jsem obejít auto a vzít si kabelku z druhé strany. Můj syn, jakoby čekal na tuto chvíli, jen co jsem zabouchla dveře, zamknul se. Nechápu, jak jsem to mohla dopustit, vždy si nechávám dveře auta jen přivřené. Možná jsem byla naštvaná na průběh celého dopoledne, těžko říct.  Probudila se ve mně panika, malý samozřejmě nechápal, proč křičím a bouchám na sklo auta? Naznačovala jsem mu, ať zmáčkne "čudlík". On se však na mě díval jako na exota. V autě mu hrála hudba, seděl si v klidu a pak ty klíče upustil. Probouzela se ve mně panika. Emoce mi zatemnily mozek a já nevěděla, co budu dělat. Moje racionální myšlení bylo někde hodně hluboko ponořené v mozku. Neměla jsem telefon, klíče od domu, abych si vzala náhradní klíče od auta.... Nic. Nakonec se to vyřešilo, mozek mě v tom nenechal. Utíkala jsem co nejrychleji do školy a půjčila si klíče od syna. Bála jsem se, že tam bude plakat a já mu nepomůžu. Malý byl ovšem   v autě spokojený, usínal.. Odpoledne už naštěstí nebylo tak dramatické. Večer jsem si dala víno a pousmála se nad celým dnem. Byla to cenná lekce s názvem, "Když nežiješ přítomností, pěkně se zapotíš". J