Ach ty emoce

Dostala se mi do rukou nádherná kniha Královská jóga od Jiřího Vacka. Je opravdu moc pěkná, doslova hladí po duši. Vše tam dává smysl. Pomáhá mi udržet si hřejivý pocit na srdci během "normálního života". Nemám sice tolik času, ale v průběhu dne se snažím alespoň pár řádek přečíst a přemýšlet o nich. Ale nežiji v klášteře, jsem obklopena dětmi, navíc mám prchlivou povahu, se kterou se snažím pracovat a výsledek???? Dnešní ráno jsem to prostě už neustála. Hřejivý pocit zmizel někam do neznáma. Kolem srdce mě píchalo, byla jsem naštvaná a mísily se ve mně převážně negativní pocity.  Zároveň jsem ale cítila, že jsem to měla udělat jinak. Vstala jsem dřív, ještě před dětmi, abych si zacvičila jógu, nachystala svačiny atd. Potom se můj nejmladší syn probudil, nechala jsem mu nějakou dobu na hraní a pak jsme se začali chystat ven. Potřebovala jsem udělat velký nákup, protože doma už nebylo téměř nic k jídlu. Odpoledne mají děti sportovní kroužky a jsem ráda, když se předtím nají. A jako zpříjemnění této akce (nákupu), měla být návštěva kavárny s dortíkem, který má můj syn moc rád. Problém nastal opět ve chvíli, kdy jsem mu svlékala pyžamo. Celá scéna trvala přibližně půl hodiny a pak mi, jak se říká, ruply nervy. Vysvětlovala jsem mu, kam pojedeme, proč to budeme dělat, proč se ráno všichni převlékáme atd. Chtěl si oblékat jen trička, měl na sobě už čtyři, odmítal si svléknout kalhoty od pyžama, které jsou bohužel tenké, jinak bych ho v tom snad nechala i jít, jak jsem byla zoufalá. Bylo toho už fakt hodně a pak? Viděla jsem, že se to nikam nehne, brečel, doslova řval celou dobu, byl jako v transu, nechtěl boty, nic. Nechávala jsem mu prostor, dívala jsem se na něj a nechápala co se v něm děje, proč se tak chová? Myslím si, že později měl i on podobný názor, ale na mě. Stále jsem ještě byla v klidu, ale byla to "makačka". Moje nervy totiž zkoušel takřka každý den předtím starší syn svým přístupem ke škole a svým zpupným chováním. Rozhodla jsem se, že tedy nikam nepojedeme a že nákup asi nezrealizuji... Popadl mě vztek, třískla dveřmi a ještě si ohnula klíč od domu. Jo, vztek je špatný pomocník. Křičela jsem na malého, že zůstaneme doma, nechala jsem mu ty jeho kalhoty. Ptala jsem se ho, jestli je spokojený a podobné bláboly.  Teď, když si to zpětně promítám, vím, že jsem mu ublížila slovy i gesty. Človíčku, na kterém mi tolik záleží. Nejde to vzít zpět, lze se z toho pouze poučit.

Četla jsem něco o nastavení hranic. Myslím si, že jsem hodně benevolentní matka, že jsem dětem nebránila, když vyndávali věci ze šuplíků, chtěli mi pomáhat s pečením cukroví, vaření pudinku....a pak po svých pomocnících dlouho uklízet kuchyň. Ještě i teď přemísťuje nejmladší syn věci ze skříní a vytváří "své systémy". Respektuji je. Ale z některých věcí se mi ustupovat nechce. Přiznám se, bije se to ve mně. Jsme dospělí, větší, silnější a děti jsou malí tvorečkové, kteří se neumí tak bránit. Jsou na nás do jistého věku závislí.  Nechci toho zneužívat a přijde mi, že to někdy dělám. Na druhou stranu jsou věci, které dělat musím. Tak co je vlastně správně?  

Opravdu to byl den blbec, nedá se to nazvat jinak. Nyní, když si to v hlavě rekapituluji, bylo to nejspíš tím, že jsem byla myšlenkami mimo a nesoustředila jsem se na přítomnost a nevnímala varující signály a připomínala si, že jsem v časové tísni. Ráno se můj tříletý syn odmítal převléct z pyžama a já měla domluvenou schůzku na čas, která

 Zdravím Tebe, jenž čteš tento můj první příspěvek.  Můj věk překročil hranici 35 let a já se stále hledám a občas v životě plavu. Když jsem byla dítě, působili na mě dospělí jako lidé, kteří "už mají rozum", když jsem stále od nich slyšela "Ty to ještě nemůžeš pochopit, nemáš rozum". A nyní? Jsem už dospělá a kde je ten rozum ? Ptám se....Pochopila jsem, že to dospělí jen hráli.   Psaní mě vždy lákalo, jen jsem nenašla odvahu, abych to zkusila. Je načase se nebát. Jsem vdaná, mám děti vlastní i nevlastní, procházím si různými obdobími, čtu chytré knížky o výchově dětí a duchovní literaturu, snažím se pracovat sama na sobě, snažím se dělat věci nejlépe jak umím v danou dobu a netrestat se, když se mi něco nepovede. Zjistila jsem, že nejtěžší úkol na světě pro mě,  je VÝCHOVA DĚTÍ, tak aby byly samostatné, nebály se říct co chtějí, aby byly silné a uměly si poradit s případným neúspěchem, aby měli krásný a láskyplný vztah s budoucím partnerem atd. atd. Neušlapat je, vnímat je, ale zároveň nastavit hranice...

Něco málo o mě. Nemám nyní více času, abych se mohla rozepsat, ale musela jsem něčím začít.